„Dvacet tři let let poté, co Marx a Englels dokončili Kapitál, se jejich ideologie stala motorem Velké říjnové revoluce. Myšlenky postmodernismu, podle kterých nic není pravda a všechno je jenom otázkou interpretace, se zhmotnily za podobně dlouho dobu. Objevily se na konci dvacátého století a nyní se staly součástí politické reality,“ oznámil v červnu českému publiku autor vynikající knihy o současném Rusku Nic není pravda a všechno je možné Peter Pomerantsev. Nejlepším příkladem tohoto vývoje je podle něj Putinův režim, který autor označuje za postmoderní diktaturu. Cílem ruské propagandy proto podle Pomeranstseva není lidi přesvědčit o své pravdě, ale spíše je znejistit a zmást do té míry, že přestanou věřit v existenci jakékoli objektivity. Putinův cíl je rafinovaný: Ve světě bez objektivity a pravdy se nedá vést kritická diskuse, což se autoritářům i populistům samozřejmě hodí.
Šíření nevědomosti autoritářskými režimy není nic nového, i nacisté nebo komunisté nesnášeli intelektuály a nezávislé žurnalisty a obraceli se k manipulovatelným masám. Internetová revoluce však autoritářům poskytla nové a sexy zbraně v šíření ignorance. Jejich média už nemusí být nudná a skoupá na informace, mohou tepat zábavou, sexappealem i informacemi, přesně, jak si běžný uživatel internetu přeje. Stačí, když se sociální sítě, blogy a aktivistická novinařina stanou také nositeli dezinformací. Pokud pak čtenář vnímá text odborníka z Guardianu jako stejně relevantní jako tvorbu ruských trollů nebo málo informovaných občanských aktivistů, může pro něj i nepravda být zdrojem zcela reálných rozhodnutí, čehož mohou autoritáři a populisté využít. Relativizace pravdy pomocí internetu se tak stala novou metodou, jak autoritáři šíří nevědomost.
Nepřáteli autoritářů a populistů jsou stejně jako v minulosti profesionální novináři a akademici, kteří mají větší odbornost i praxi v nakládání s informacemi než běžný občan (stejně jako má architekt větší povědomí o stavbě domů než student humanitních věd). Tito lidé jsou totiž jedněmi z mála, kteří společnosti mohou pomoci se v dnešní záplavě informací nějak orientovat a zůstávají tak jedinou důležitou hrází proti postmoderní relativizaci objektivních informací.
V Česku se odpor k pražské kavárně, tedy lidem, kteří mají nadprůměrný rozhled o dění ve světě, stal jedním z hlavních hesel nesnášenlivých hnutí typu IVČRN, konspirátorských webů a především prezidenta Zemana. Prezidentova záštita konferenci v pražském senátu, kde se jako odborníci představí ezoterici nebo Eva Hrindová, podle které ví prodavačka o islámu víc než arabisté, zatímco prezident již třetí rok pokračuje v tiché válce s českými vysokými školami, je ukázkovým příkladem relativizace objektivího vědění. Dalším příkladem takového chování je populisty oblíbené zpochybňování informací, které veřejnosti předkládají mainstramoví novináři. Že je země, jejíž prezident podporuje takovýto diskurs, snadnou obětí ruské propagandy, snad ani není třeba dodávat.
Prezident Zeman vyhrál prezidentské volby díky apelování na nejnižší pudy a nevědomost českých voličů. Je tedy zcela přirozené, že tyto metody používá i během svého mandátu. Zároveň je však prezidentovo programové odmítání inteligentní kritiky pro osud České republiky příšerně nebezpečné. Pokud architekt programově neposlouchá návody o tom, jak se staví dům, jeho dílo spadne. Pokud prezident ignoruje rady odborníků o světě kolem něho a místo toho sází na nejnižší pudy, hrozí, že takové pudy v jeho státě převáží a zničí demokracii.
Jak proti této relativizaci pravdy v České republice bojovat? Jako vždy je odpovědí vzdělání. Humanitní vědy jsou v Česku stále vyučovány velmi špatně, což je dědictví komunistického režimu, který se stejně jako Konvička nebo Zeman obával kritického myšlení. Dezorientace lidí v čím dál složitějším světě dokazuje, že pojetí občanské výchovy a dějepisu jako předmětů, kde se drtíme data a jména a smolíme úkoly na mnohem důležitější matiku, v současnosti zkrátka nestačí. Potřebujeme kritickou výuku, která nám umožní chápat motivace lidí v širších souvislostech a která nás naučí filtrovat relevantní informace. Musíme se zároveň ubránit hlasů českých byznysmenů, kteří vzdělání chápou jedině jako přípravu na budoucí práci ve fabrice a žádají zvýšení stavu technických škol na úkor těch humanitních. Že takové hlasy opět podporují lidé jako Matin Konvička nebo Miloš Zeman, není vzhledem k jejich zájmu na uchování neznalosti české společnosti vůbec překvapující.
Zároveň je potřeba finančně podporovat tradiční nezávislá média typu České televize nebo Respektu, jejichž redaktoři mají reálné povědomí o dění ve světě i díky tomu, že na rozdíl od většiny jiných mají prostředky na zahraniční reportáže. Slouží tak jako protipól různých pochybných webů, jejichž autoři produkují dvě zprávy za hodinu a které jsou vědomě i nevědomě náchylné k přejímaní různých dezinformací.
V opačném případě nám hrozí, že kvůli ztrátě orientace v záplavě internetových zpráv přijdeme o jakékoli povědomí o tom, co se ve světě skutečně děje. Pak bude pro autoritáře a populisty velmi jednoduché demokracii pod rouškou postmodernismu zničit, aniž bychom si to vůbec uvědomili.