Pravda, povinné plošné odvody zavádějí do společnosti silný prvek nesvobody, a i proto je většina evropských států, ukolébaných příslibem míru, již zrušila. Výjimku na našem kontinentě tvoří Norsko, Finsko, Dánsko, Rakousko, Švýcarsko, Řecko a pak východní státy Bělorusko, Ukrajina a Moldavsko. Už výčet těchto zemí, které patří s výjimkou posledních tří k těm nejvyspělejším na kontinentu, napovídá, že moderní vojna nemusí mít s tou, kterou čeští muži znají z dob socialismu, zas až tolik společného. Například v případě Švýcarska se jedná pouze o několikatýdenní výcvik, ve většině případů se navíc vojna dá nahradit dobrovolnictvím či civilní službou.
Jistě, situace, kdy by mladí muži (a nebo i ženy) byli donuceni vzdát se načas osobní svobody pro dobro společnosti, se může mnohým zdát kontroverzní až nepřijatelná. I otec liberalismu Friedrich Hayek však píše, že v době války a ohrožení národa musí plná osobní svoboda jít na čas stranou, právě proto, aby společnost zůstala svobodná i nadále. Hayek už sice nemluví o hrozbě války, prevenci a odstrašení – jenže není právě absence těchto prvků (spolu s markantní nejednotností našeho kontinentu) jedním z důvodů minulých válek? A není tedy několikatýdenní vojenská služba přiměřenou reakcí na zatím neválečné, avšak i přesto reálné hrozby, kterým náš kontinent čelí?
Objekt zvaný Evropa
Pokud o ukrajinské krizi mluvíme jako o novodobé obdobě studenoválečného napětí Východ vs. Západ, jako hlavního a nejsilnějšího aktéra Západu stále vnímáme USA – a co hůř, vnímá to tak především Rusko. Taková narativa mu dává silný argument, neboť tak vždy může poukázat na reálné či domnělé válečné zločiny americké administrativy, přičemž význam EU, mocnosti, na jejímž zápraží se spor odehrává, může být zesměšněn a odsunut do pozadí. Náš kontinent je tak i přes dekády trvající integrační snahy stále vnímán spíše jako objekt a nikoli subjekt globální politiky, jako oblast, kterou si dvě supervelmoci stále mohou rozdělit bez většího přihlédnutí k jejím zájmům (ač samozřejmě nepopírám, že život pod americkou vlajkou se mi stále jeví jako daleko příjemnější než ten pod ruskou).
Pro kolébku západní civilizace a světově ekonomicky nejsilnější hospodářský prostor je tato dekády trvající mezinárodní marginalizace mimořádnou ostudou. Je však třeba přiznat, že evropské státy si takový přístup zpravidla zasluhují, neboť na vlastní obranu až na pár výjimek dávají dokonce méně prostředků než 2 % ročního HDP, které od nich požaduje NATO. Evropanům navíc stále dělá problémy mluvit v krizích jednotným hlasem a vždy se spoléhají na to, že je silný americký spojenec nakonec nějak vyřeší. Proč by však náš velký bratr sídlící za oceánem měl bojovat naše války a řešit naše diplomatické problémy v oblastech, jejichž stabilita je vzhledem k jejich blízkosti důležitá především pro nás, ať už se jedná o severní Afriku, Balkán nebo postsovětský prostor?
Atlanticisté tvrdí, že posílení společné evropské politiky může narušit náš vztah se Spojenými státy. Já tvrdím, že věčně podřazený postoj této supervelmoci není pro náš kontinent udržitelný, což se potvrdí kdykoli v případě, kdy se Američané rozhodnou svou vojenskou podporu Evropě snížit či stáhnout. V takovém případě slabosti Evropy začne ještě více využívat Rusko, pro které byla slabá Evropa vždy v minulosti příležitostí k mocenské expanzi. Evropa proto potřebuje silnou společnou obranu tvořenou občany odpovědných zemí, které chápou evropskou bezpečnost jako precedens pro jejich vlastní bezpečnost. A pokud takovému stavu přispěje obnovení humánní, krátkodobé, moderní vojny v členských státech, je načase takové opatření přijmout i u nás.