Reklama
 
Blog | Klára Votavová

Brexit Evropskou unii nepoloží. Rozdělená společnost mnohem spíše

Historické referendum o odchodu Británie z Evropské unie může Unie využít jako příležitost k tomu se zreformovat ze stavu, který není výhodný vůbec pro nikoho. Těsný výsledek pro Leave je proto pro Unii lepší zprávou, než by byl těsný výsledek pro Remain, který by zachoval neutěšené status quo a neodvratně vedl k dalšímu hlasování. Negativní zprávou naopak je, že britská kampaň potvrdila trend zřetelný po celém západním světě tím, že stála na iracionálních argumentech a také tím, že fatálně rozdělila společnost. Ne Brexit, ale tento trend je pro demokracii i Evropskou unii největší hrozbou současnosti.

Těsný Brexit je pro Evropu lepší zpráva, než by byl těsný Bremain. Kdyby britští voliči včera odhlasovali 52 procent pro remain, 48 pro leave, diskuse o Brexitu by neskončila, Výsledek by i tak legitimizoval úsilí Nigela Farage, za pár let bychom měli referendum znovu. A nereformovanou Unii by lidé stejně dříve nebo později odmítli, tím si můžeme být jistí.
Ač to například politici ODS nechápou, Británie nikdy nebyla centrem Evropské unie. Přišla pozdě, stála mimo. Už Churchil v roce 1946 řekl, že Evropa musí vytvořit Spojené státy evropské – ale bez Británie. Brexit není důvod k pláči, je příležitostí k postupu vpřed.
Lidem všech evropských národností, všech tříd, všech politických přesvědčení je jasné, že současná Evropská unie se musí změnit, z celé řady důvodu.
Evropská unie je nepřehledný kolos namixovaný tu s konfederálních, tu z federálních principů. Na evropské úrovni nefunguje reálná demokracie: ač si volíme europoslance, nemáme kvůli neexistenci jednotné kandidátky možnost sami volit pro toho, kdo by měl vést Evropskou komisi/Evropskou vládu. Ač si volíme zástupce jezdící na Rady ministrů, tito reprezentují pouze stanovisko své vlády a ne celého domácího politického spektra, zatímco domácími parlamenty jsou kontrolováni nedostatečně. Na evropské úrovni neexistuje diskuse o jednotlivých politikách a politizovaná témata přicházející z EU až příliš často končí diskusí „chceme EU/nechceme EU“ (místo chceme nebo nechceme tuto nebo jinou politiku). Na evropské úrovni neexistuje solidarita, sounáležitost s lidmi žijícími za našimi národními hranicemi. K Evropské unii, Evropě většina lidí necítí iracionální lásku, kterou si vypěstovali ke své vlasti.
Evropská unie, svázaná v mnoha ohledech stále ještě vetem národních států (jejichž váha v krizových letech vinou různých intergovernmentálních mimosmluvních řešení ještě narostla) neinvestuje peníze tam, kde jsou potřeba , ale tak, aby uspokojila co nejvíce států. Evropská unie nesmyslně vytváří nové a nové posty Komisařů, nové agentury ve všech hlavních městech svých členských států, zachovává si půlroční předsednictví, protože se národní státy bojí ztratit vliv ve jménu posvátné národní suverenity, místo aby je zajímala efektivita. Evropská unie bude do odchodu Británie největším světovým trhem, ale inovátoři a vynálezci odcházejí vyvíjet své Spotify raději do Ameriky, kde se nemusí potýkat s osmadvaceti různými regulacemi digitálního trhu. Evropská unie plýtvá elektřinu, protože není schopná propojit svoje rozvojové sítě. Evropská unie není schopná pochytat teroristy, protože spolu bezpečností složky jednotlivých států nespolupracují (netřeba dodávat, že teroristům jsou národní hranice šumák). Evropská unie je geopolitickým trpaslíkem, jak ukázal rok 2003, kdy se Američané Evropanům vysmáli do očí a invazi do Iráku podnikli i přes výhrady Francie a Německa. S velmi špatnými následky pro Evropu. Neexistuje ŽÁDNÝ DŮVOD, proč by bezpečnost Evropy, konflikty na Balkáně, na Ukrajině měla řešit velmoc za Atlantikem, která má jiné zájmy. Otázka také je, jestli Američané po letošních prezidentských volbách budou ochotni na obranu Evropy v rámci NATO nadále štědře platit.
Toto všechno znamená, že Evropská unie potřebuje reformu. Potřebujeme vlastní armádu. Potřebujeme dvourychlostní Evropu, jejíž centrum fungovat na federálních principech. Nemusíme směřovat k unifikovanému centralizovanému státu, ale k federaci kde národní kultury jednotlivých států budou respektovány a kde bruselské centrum bude řešit pouze agendu, na jejichž řešení jsou národní státy příliš malé. Mimo tuto federaci potřebujeme vnější okruh států, které si zachovají jednotný trh, ale federaci odmítají. Tam může zůstat Británie. Tam by zřejmě skončila i Česká republika, pokud nezmění svoji pozici.. Velmi si přeji, aby Brexit byl prvním krokem k tomu, aby se Evropská unie konečně pohnula a reformovala do přehlednější a efektivnější podoby.
Rozdělená společnost: Zeman nebo Schwarzenberg, Brexit nebo Bremain
Brexit tedy sám o sobě tedy není pro kontinent katastrofou. Co je na něm však děsivé je úspěch xenofobní a iracionální kampaně, která tak dobře zapůsobila na pověstně racionální a otevřené Brity (především Angličany). Co je na tom také děsivé je další potvrzení toho, že západní společnost je rozdělena na tábor elit a na tábor lidu. Jak dokazují tristní výsledky evropské sociální demokracie, tradiční vazba levice na méně movité obyvatelstvo se rozpadla, lidé vystrašení globalizací se obrací na tradiční vazby, svou uzavřenou identitu definovanou národem a nebo náboženstvím. Reprezentují je dnes nacionálně-populistické strany. Politická debata středových stran se vyprázdnila a stala se technokratickou, a tak Evropané i Američané stále častěji sklouzávají k volbám mezi dvěma extrémy, kde radikálnější politik často vítězí díky svým příslibům změny. Příkladů je spousta: Schwarzenberg nebo Zeman v Česku. Hofer nebo van Bellen v Rakousku. Právo a spravedlnost nebo Občanská platforma v Polsku. Trump nebo Sanders (nakonec ne) v USA. Brexit nebo Bremain v Británii.
Toto rozdělení je umocněno tím, že máme stále větší tendenci se uzavírat do sociálních bublin studentů sociálních věd, studentů technických věd, studentů vysoké školy života, kteří spolu neumí komunikovat. Kromě toho, jak jsme psali s Adamem Lalákem v březnové Orientaci Lidových novin, vlivem sociálních médií ztrácí tradiční elity, politické strany, ale i intelektuálové, experti a novináři monopol na komunikaci s lidmi. Byť o možná zní elitářský, ztratili tím možnost korigovat debatu, vnášet do ní své poznatky, které získali svým studiem nebo pracovní zkušeností. Britský ministr spravedlnosti Michael Gove se v narážce na to, že řada předních ekonomů před následky Brexitu varuje, vyjádřil prohlášením, že lidé už mají expertů plné zuby (jak říká John Oliver, zřejmě se radši máme řídit poznatky koně, co předvídá HDP). Brexit a jeho argumenty jsou tedy další ukázkou, že pravda je v politice dvacátého prvního století již přežitek.
Brexit dokáže Evropská unie přežít, stačí vzít konečně příležitost za pačesy. Co možná nepřežije ani Unie, ani demokracie, je fakt, že pravda se v politice dvacátého prvního století stala irelevantní a že nůžky v názorech elit a obyčejných lidí se stále více rozevírají.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama