Reklama
 
Blog | Klára Votavová

Fašisty můžeme být všichni

Z evropské veřejné debaty by cizinec mohl usoudit, že 70 let po osvobození Osvětimi je svět opět plný fašistů. Pro jedny jsou fašisty Němci, pro jiné Židé, pro další Ukrajinci a pro jiné Rusové, další osočují z fašismu evropské antiimigrantské strany a jiní zase muslimy. Prezentovat nepřátele jako pokračovatele Hitlerovy politiky je v Evropě roku 2015 populární politickou zbraní, bohužel často užívanou zcela bez rozmyslu.

Předně, kvůli vzájemným přestřelkám Putina, Porošenka, Netanjahua či Abbáse máme tendenci zapomínat, že nacionalismus není zero sum game. Ozbrojené konflikty živí radikalismus na obou stranách. Existence radikálního nacionalismu v jednom státě proto v žádném případě neznamená jeho absenci ve státě, proti kterému bojuje. Ukrajinské pochody k uctění Bandery tak v žádném případě neznamenají, že Rusové nemohou být (ještě většími) nacionalisty.

Další mýtus o nacionalismu spočívá v chorobném odkazování se na to, kdo na jaké straně bojoval za druhé světové války. Zapomínáme přitom, že ten konflikt dávno skončil a že národ, který za války prosazoval nacionálně-socialistickou politiku, tento diskurs nemusí podporovat dnes. Stejně tak neplatí, že oběti vždy zůstanou oběťmi. I Rusové a Židé tak dnes mohou prosazovat politiku, která eufemisticky řečeno fašismem zavání.

Předseda Evropského židovského kongresu Moše Kantor, přítel Vladimíra Putina, hovořil na pražském kongresu Let My People Live o vzrůstajícím evropském nacionalismu a antisemitismu. Jeho prezentace problému je však nafouknutá a pouze podporuje Putinovu rétoriku o fašistické Evropě. Předně, Židé v Evropě nečelí antisemitismu ze strany mainstreamových politiků, ohrožuje je pár islamistických pomatenců. Ruská propaganda, která revoluce v postsovětských státech nezřídka přisuzuje konspiračním teoriím (ve kterých, jak víme, židozednářská spiknutí ovládají svět), má k tradičnímu antisemitismu mnohem blíže.

Reklama

 Zadruhé, vzrůstající nelibost nad chováním Izraele, která se projevuje například tím, že stále více států EU uznává nezávislou Palestinu, je opodstatněna politikou vůdců židovského státu. Ne každá kritika Izraele je antisemitismus, byť to náš pan prezident možná nechápe. I přes příšerné dědictví holocaustu nemusí Židé být vždy jen oběťmi, ale někdy i viníky, stejně jako každý jiný národ.

Kromě politiky židovského státu se při výročích na čas zapovídá také kritika Rusů. Přitom ani v jejich případě neplatí, že když Evropu jednou zachránili před Hitlerem za obrovských ztrát na životech, jsou proti fašismu do konce věků odolní. Konzervativní rétorika, agresivní politika, ekonomika podřízená potřebám státu, kult osobnosti a podpora evropské extrémní pravici nás bohužel přesvědčují o opaku. Putinovo Rusko je dnes zřejmě nejfašističtějším státem v Evropě, nehledě na 70 let staré oběti rudé armády.

Radikálnímu nacionalismu zkrátka dnes můžeme podlehnout všichni, ať už jsme příslušníky kteréhokoli národa. Bez ohledu na to, na jaké straně naši dědové bojovali za druhé světové války.