Co naplat, že Německo je o poznání sociálně citlivější než Ruská federace, kde naopak bují individualismus. Co naplat, že multikulturní Evropská unie s liberálním Německem v popředí by se musela stát Hitlerovou noční můrou. Co naplat, že i za druhé světové války se k extrémní pravici nepřiklonil celý pomyslný Západ, ale pouze Německo. Charakter aktérů i jejich cíle se podle Milana nezměnily a evropské země proti sobě nadále bojují na podobném půdorysu, byť jinými prostředky.
Revizionismus a důvěra ve velké konspirační teorie jsou v post-Miloševičově Srbsku běžnými jevy a vzhledem k nedávné historii to můžeme chápat. Neotřelé výklady dějin i současného světového systému mne tedy v bělehradských kavárnách nepřekvapovaly. Pro výše uvedená slova o špatném fašizujícím Západě a dobrém komunistickém Východě jsem však i přesto nenalezla pochopení vůbec žádné.
Jako příslušníka polistopadové generace pro mne druhá světová válka ostatně vždy představovala hrozivou, ale přeci jen již z mnohých ohledů naprosto překonanou událost. Rozdělení světa podle válečné sedmdesát let staré optiky mi nedávalo žádný smysl už proto, že aktéři se již zcela změnili. Mýlila jsem se však. Stíny Hitlerovy války přetrvávají dál a její interpretace a zdánlivé alegorie dokážou Evropu rozbouřit i v roce 2014, aniž by se musely zakládat na realitě nic. A to včetně představ o Rusku jako hlavnímu odpůrci evropského fašismu.
Komunisté a fašisté ve stavu schizofrenie: Spolu, či proti sobě?
Přitom si stačí dát dohromady pár základních pravd a tato image Ruska i jeho předchůdce z SSSR působí schizofrenicky, ať se dnešní i studenoválečná propaganda snaží, jak chce. O tom, že devastaci východní Evropy způsobili podobnou měrou nacisté i stalinisté, si může každý přečíst ve vynikající knize Timothyho Snydera Krvavé země, stejně jako o nesčetných obětech Stalinova národnostního teroru. Ve světle milionů obětí Stalinova hladomoru se vítání i kolaborace Němců na Ukrajině již nezdají tak nepochopitelné. Dnešní argumentace Putinovy administrativy i jejích podporovatelů však tento spouštěč ukrajinského válečného nacionalismu zcela alibisticky opomíjí. Od muže, který označil rozpad Sovětského svazu, jehož režim povraždil více lidí než nacistické Německo (byť na to měl více času), za největší geopolitickou katastrofu minulého století, však nic jiného očekávat zřejmě nemůžeme.
Že názory zastánců extrémní levice a pravice netvoří žádné ideové protiklady, dokazuje i současná debata o Ukrajině, kde pro příklady naprosté schizofrenie nemusíme chodit daleko. Na správnosti Putinova počínání na Krymu se shoduje komunista Ransdorf i přední český antisemita Adam B. Bartoš, oba obviňujíce protestanty z Majdanu z pravicového extremismu. Druhý zmíněný pak okamžitě přidává konspiraci o židovských spiklencích řídících ukrajinské protesty, což není mezi podporovateli ruských kroků ojedinělý výklad. Jak píše Tymothy Snyder v Respektem publikovaném článku Fašismus, Rusko a Ukrajina: „(Stará) ukrajinská vláda tvrdí sama o sobě, že její protivníci jsou Židé, a nám zase, že proti ní stojí nacisté.“ Argumentační majstrštyk.
Ostatně, nevadí konzervativním nacionalistům Evropská unie většinou právě proto, že je příliš liberální, multikulturní a nabourává tradiční rodiny? Neobrací se přitom v naději k Putinově konzervativní mocnosti, která, zcela v duchu tradic extrémní pravice, prosazuje velkoruské ideje a perzekuce gayů? Jak je možné, že se Evropská unie stala v očích mnohých z maoistického projektu organizací podporující fašismus?
Zastánci sesazeného ukrajinského prezidenta se do svých argumentů o extrémní pravici zamotali. Ale buďme chápaví, vykreslit Rusko a SSSR jako hrázi pravicového extremismu prostě není a nebylo jednoduché, stejně jako připodobňovat Evropskou unii k Třetí říši. Zvlášť, když Stalin byl zločinec naprosto stejného kalibru jako Hitler.