Při nedávném výročí sovětské okupace jsem si však několikrát pustila scénu z Pelíšků, kde Jiří Kodet přehrává českou hymnu v noci, kdy do Prahy přišli vojáci. A říkala jsem si, že symbol vlajky na hypotetickém facebookovém profilu v roce 1968 by zkrátka měl jiný význam než dnes a že bych ho vnímala úplně jinak. Pouze v době, kdy je národní suverenita ohrožena či rovnou narušena, má totiž takové gesto hlubší smysl. Kodetova hymna mne kromě toho poměrně dojala a já si uvědomila zdánlivou samozřejmost, že podobně sentimentálně bych zřejmě nedlela nad analogickou scénou z maďarského filmu zasazeného do roku 1956.
K vyvolání emocí spojených s národem tedy stačí poměrně málo – účinkuje představa cizí armády v rodném městě, účinkují příběhy národních hrdinů, účinkuje třeba i četba dobré národní literatury. Hrdost na české osobnosti, českou historii, český jazyk, láska k rodnému městu – to všechno bych tedy zařadila mezi city, které jsou projevem dobrého českého vlastenectví. Tedy veskrze pozitivního sentimentu. Dle mého názoru je vlastenectví touhou, aby ten který národ byl nejen co nejblahobytnější, ale také co nejlepší, nejvzdělanější, nejmorálnější. Proto musí každý dobrý vlastenec být ke svému národu mnohem kritičtější, než je k národům jiným.
Nacionalisté bez sebevědomí
Běžné chápání vlastenectví tezi budování co nejlepšího, nejmorálnějšího národa poněkud pošlapává. Pravicoví populisté nesází na morálku, vzdělanost a duševní vyzrálost národa, nesnaží se národ učinit lepším, ale naopak často sází na nesebevědomí, strach a předsudky lidí. Samozřejmě, že právě tak si nasbírají nejvíce voličských bodů, ale zároveň se tak paradoxně naprosto diskvalifikují mezi vlastenci. Jakému národu chtějí tito lidé asi vládnout? Pokud by paní Bobošíková, pan Okamura či Vandas zázrakem přetvořili Česko k obrazu svému, nebude to národ, na který budou moci být hrdí (na čemž jim samozřejmě nezáleží). A to právě proto, že takový národ by byl vystavěn pouze na nesebevědomí a lidské blbosti.
Uveďme si pár důvodů, proč internetoví nacionalisté a potenciální voliči podobných individuí nemají nic společného s vlastenectvím. Často třeba o Česku hovoří jako o kýmsi ohrožované zemičce a to aniž by k tomu měli jakýkoli důvod, čímž pouze demonstrují vlastní nejistotu. Tito lidé rovněž příliš nerespektují české elity (Masaryk, druhý odboj, disidenti), byť právě tito lidé jsou příklady toho, že na některé Čechy máme mnoho důvodů být hrdí. Kulturní elity průměrní internetoví vlastenci povětšinou neznají, českou literaturu nečetli, v historii se nevyznají a ani ten jazyk bez chyb neovládají. V čem jsou tedy vlastenci? Tím, že to o sobě prohlašují a nenávidí všechny okolo? Není toto moc jednoduché? Snový stát těchto nacionalistů by byl přeci noční můrou každého vlastence, který si přeje žít v sebevědomém, vzdělaném, mezinárodně uznávaném státě.
Na závěr zpátky k otázce své národní hrdosti. Uvědomila jsem si, že ke svému národu mám silný emocionální vztah, pravděpodobně silnější než kdy budu mít k jakémukoli jinému. A ano, dokážu si vzpomenout na tucet historických událostí, během kterých bych určitě na svůj národ byla velmi, velmi hrdá. Dnes k tomu však žádný důvod nevidím. K pocitu národní hrdosti bych zřejmě potřebovala několikaletou snahu skutečných vlastenců udělat Česko tím nejlepším, nejvzdělanějším, nejmorálnějším Českem.