Shodneme se na tom, že nejsme vlastenci fatalistického typu jako Poláci, pojmy jako vlastenectví, čest a náboženská morálka často odmítáme jako příliš nabubřelé a prázdné. Na druhou stranu se okázaleji než jiné národy (třeba opět ti nám historicky blízcí Poláci či Slováci) bráníme proti cizím vlivům a patříme s Brity mezi největší euroskeptiky. Dle mého názoru však naše nedůvěra k cizincům a lpění na národní suverenitě není projevem národního uvědomění a vlastenectví, ale naopak obrovského národního nesebevědomí.
To má přirozeně své historické a kulturní kořeny. Národy ve střední Evropě žily vždy ve stínu Rusů a německých států (Svatá říše římská, později Rakousko-Uhersko a sjednocené Německo). O svou identitu musely bojovat důrazněji než národy v západní Evropě, přičemž často neměly svůj suverénní stát a ocitaly se v područí té či oné říše. Povědomí o vlastní nevýznamnosti a pocit ohrožení ze strany velkých a silných byl v té době naprosto logický. V Češích však z důvodů dílem mentálních, dílem historických zůstalo toto vědomí zakořeněno hlouběji než v našich sousedech.
Britský historik Tony Judt ve své knize Poválečná Evropa. Dějiny po roce 1945 píše:
„Když se lidé v roce 1989 sami chopili iniciativy, sametová revoluce, která z toho povstala, se jevila až příliš krásná na to, aby k ní mohlo dojít samo od sebe. Odtud pramenily řeči o komplotech a zinscenovaných krizích, jako kdyby československá společnost měla tak málo sebedůvěry, že dokonce i podnět k likvidaci režimu musel pocházet od samotných komunistů.“
Někteří pochybovační Češi (a bylo jich více, než pochybovačných Poláků) tedy ani při vzpomínce na největší novodobý úspěch tohoto národa nevěří sami sobě, svým elitám, svým upřímným pohnutkám, svým schopnostem. Vlivem historického pocitu bezmoci v Češích vyrostl dojem, že sami nemůžou nic změnit, že všechny posuny v našich životech jsou ve skutečnosti dirigovány komunistickou stranou, tajným spiknutím iluminátů či cizí mocností.
A tento dojem se některých z nás drží stále. Naprosto racionální možnost, že se zkrátka lidé naštvou a zorganizují odpor, bývá potlačována – kdykoli vznikne nějaké protestní hnutí, jeho kritici jeho členy začnou obviňovat z manipulovatelnosti či jej dokonce začnou dávat do spojitosti s tím či oním člověkem či zemí, v jejichž prospěch tito zmanipulovaní ovčané údajně pracují. Lidé podle této filosofie nemají žádnou autonomii, svobodu rozhodování či právo na vlastní názor. Pokud se pro něco nadchnou, tak je proto, že je kočíruje někdo mocnější a chytřejší.
Ve styku se zahraničím se pak nedůvěra ve schopnosti a inteligenci tohoto národa promítá již výše zmiňovaným strachem a nedůvěrou při jednání s cizími státy. Kdyby prezident Klaus věřil v jedinečnost a svébytnost české kultury, jistě by se nemusel obávat, že se v Evropě rozpustí. Proto prezidentovo dlouhodobé vystupování ani údajně vlasteneckou (a ve skutečnosti pouze xenofobní) kampaň Miloše Zemana pravým vlastenectvím nazvat nedokážu. Jestli chceme věřit, že ČR je malý národ, permanentně ohrožovaný zájmy ‚mocných‘, jestli chceme věřit, že za všechno zlo v dějinách vždy můžou jiní, jestli chceme věřit, že se ciziny musíme bát, tak ve svůj národ nevěříme a alibisticky se vyhýbáme odpovědnosti za něj. Svou nedůvěrou jej degradujeme. Nejsme žádná zemička, ale na evropské poměry úplně normální země střední velikosti, která by měla konečně odhodit své komplexy, a ukázat, že se Evropy nebojí, protože její obyvatelé jsou tak inteligentní, originální a schopní, že se v ní neztratí. Tomu by aspoň pravý vlastenec měl věřit.