Reklama
 
Blog | Klára Votavová

Zápisky mileniálky z doby světové pandemie: Na covid jsem skoro zapomněla, ale…

Je středa 9. prosince 2020, celých tři čtvrtě roku od prvního rozšíření covidu v ČR. Nemoc má v současnosti v ČR asi 58 tisíc lidí, což je o polovinu méně než na konci října, ale o třetinu více než na konci listopadu. Denně na covid umírá kolem stovky lidí, za celý rok do 25. října zemřelo asi o 4 tisíce více Čechů než ve stejném období v předchozích letech.

Zatímco v září a hlavně říjnu jsem se covidu děsila, v listopadu se mi na něj dařilo zapomínat. Čísla nově nakažených totiž na konci října začala klesat ze šílených 15 tisíc postupně pod 5 tisíc a s nimi ubylo i všudypřítomných zpráv o tom, že „pokud dnes onemocníte, možná na vás už nezbyde postel v nemocnici.“ Během listopadu platila relativně přísná proticovidová opatření, v práci jsme měli homeoffice, restaurace byly zavřené, dlouho platil zákaz vycházení po deváté večerní. Stejně jako na jaře jsem si na opatření zvykla a nijak zvlášť mi ani nevadila. S kamarády jsem se scházela ve dvou a dvakrát zákaz vycházení porušila (autem to šlo bezpečněji než pěšky).

Během listopadu jsem si potvrdila, že mi homeoffice vyloženě vyhovuje, protože mi umožnil organizovat si práci podle svého. Velkou část listopadu jsem díky tomu mohla strávit přípravou článku o Amazonu v ČR, což je nejlepší věc, co jsem kdy napsala. I z tohoto důvodu nebudu na rok 2020 vzpomínat tak ve špatném, jako asi řada jiných lidí.

Izolace s covidem

Na rozdíl od října jsem v listopadu přestala slýchat o tom, který kamarád je zrovna v karanténě, nemoc se znova spíše zabstraktnila. Ze zdravotního hlediska se nejvíce dotkla mého 88letého dědy, kterého ohrozila nepřímo. Poté, co na začátku listopadu spadl a zlomil si kyčel, byl odeslán na operaci do Motola. Čtyři týdny jej poté nikdo neviděl, včetně babičky, protože návštěvy v nemocnicích byly samozřejmě zakázané. Komunikace s ním byla velmi špatná, protože přes telefon neslyšel, byl zmatený a nerozuměl tomu, proč za ním nikdo nemůže ani proč on nemůže jít domů. Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že už se z nemocnice kvůli přidruženým zdravotním problémům vůbec nevrátí. Naštěstí jej v tomto týdnu pustili, prý už byl v nemocnici moc nešťastný a jeho stav se stabilizoval. Říká, že mu tak splnili „největší přání.“

Izolace, jinak zcela pochopitelná, samozřejmě výrazně zhoršovala psychický a zřejmě i fyzický stav mého dědy. Tak, jako se to děje tisícům dalších seniorů, kteří jsou v sociálních zařízeních izolováni celé měsíce. Možná tohle by byla správná definice toho, že někdo neumírá na covid, ale s covidem – nemoc sice nemá, umře ale osamocený a v depresi.

Celý dosavadní text ukazuje nevyváženost dopadů nemoci na různé skupiny. Je to privilegium, když člověk může na covid zapomínat.

Jaké budou Vánoce?

Prosinec v době covidové se nese ve znamení otázek, jaké letos prožijeme Vánoce. Minulý týden se opatření, nově navázána na „protiepidemický systém PES“, rozvolnila: skončil zákaz vycházení, otevřely se obchody a dokonce i restaurace. Přestože se vláda snažila zavedením systému PES udělat v zavádění opatření pořádek, tento týden se ukazuje, že se jí to příliš nedaří. Čísla totiž opět narůstají – což zřejmě nemá s rozvolněním ještě nic společného – vláda se ale zdráhá obchody zase zavřít. Prý je to před Vánoci politicky neprůchodné.

Hospody vláda původně otevřela překvapivě až do desíti večer. Přišla jsem si jako v roce 2019, když jsem minulý čtvrtek šla na pivo do baru Bia Oka, kde jsem (pro mne nečekaně) potkala spoustu kamarádů. A bylo to krásné. Vláda potom situaci přehodnotila a hospody nařídila zavírat již v osm večer. Vlastně ji chápu. Není rok 2019. Můj pocit radosti vystřídala určitá provinilost.

Jaká pravidla budou platit přímo na Vánoce a Silvestra, zatím nevíme. Nikdo nemá žádné plány. Na místo předvánočních večírků lidé pořádají maximálně předvánoční procházky s (již zakázaným) svařákem. Jiní lidé se před Vánoci izolují a testují, aby neohrozili svoji rodinu. Existuje totiž riziko, že vánoční setkávání povede k dalšímu nárůstu případů.

Světlem na konci tunelu je samozřejmě vakcína, kterou by se Češi měli začít očkovat na přelomu ledna a února. Včera obletěla svět fotka první Britky, jež vakcínou proti covidu očkována. Velmi doufám, že bude fungovat a že český stát dokáže očkování zorganizovat (ač o tom mám pochybnosti). Člověk si na covid může částečně zvyknout. Většinou mu ale dojde, že se mu trochu stýská po tom, kdy si mohl zajít na pivo, aniž by se bál nebo cítil provinile.

Reklama