Je 28. února a zítra to bude přesně rok ode dne, kdy byl v ČR potvrzen první nakažený koronavirem. Stejně jako loni touhle dobou tak na sklonku jara očekáváme několik týdnů velmi přísných opatření proti šíření této nemoci. Když před procházkou venku nasazuji roušku, cítím intenzivní deja vu. Až na to, že druhé jaro koronaviru bude zřejmě ještě horší, než bylo to první.
Když jsem loni touto dobou začala po prvních opatřeních proti covidu psát tento blog, asi jsem si nepředstavovala, že jej budu muset psát ještě za rok. Zvykli jsme si za tu dobu na četná omezení našeho života – rouška už není zvláštní, s kamarády se setkáváme nejvíce na procházkách a znepokojeně se ošíváme, když je kolem nás moc lidí. Stejně jako před rokem slýcháme ze zpráv zprávy o úmrtích a zaplněných nemocnicích (jen našich, ne italských) i všemožné zákazy z úst vládních činitelů, které však už nejsou tolik šokující, jako únavné a deprimující. A stejně jako tehdy chodíme kolem zavřených hospod, barů, obchodů a nostalgicky vzpomínáme na doby, kdy v nich tepal život.
Jak jsem si představovala už v září, zima byla v Česku nanic. Prožili jsme tři vlny pandemie – v říjnu, v prosinci a nejnověji nyní – které po sobě zanechaly celkem 20000 mrtvých. V prosinci do ČR dorazila naděje v podobě očkování, kterého se však dosud dostalo jen asi půl milionu lidí, z nichž nejčastěji osmdesátníkům a zdravotníkům. Prosincový optimismus o tom, že s očkováním již začne být vše dobré, vzaly za své: vakcinace jde pomalu vinou špatné organizace vlády, ale i nedostatku těchto vakcín ve světě. Ještě horší vliv na náš optimismus však mají zprávy o mutacích koronaviru, z nichž některé jsou proti očkování odolnější. Před očima nám proto visí hrozba, kterou se snažím co nejvíce potlačit: třeba ten koronavirus nikdy neskončí.
V Česku nyní převažuje takzvaná britská mutace, nakažlivější a možná i smrtelnější. Běžně teď ze zpráv slyšíme o lidech narozených v 70., 80. ale dokonce i 90. letech, které nemoc poslala do těžkého stavu, případně je zabila. Právě britská varianta je přitom důvodem neklesajícího počtu nových případů – i v nejlepších dobách od prosince se držel kolem deseti tisíc, nyní stoupl na 15 a stoupat bude zřejmě dál.
Právě kvůli tomuto stoupání zde od zítřka minimálně na tři týdny začínají zatím nejpřísnější omezení vůbec: nebudeme moci opustit svoji obec (v mém případě Prahu), venku roušky, uvnitř respirátory. Toto omezení nesu hodně špatně, protože chození do přírody pro mne i loni bylo obrovskou psychickou vzpruhou. Navíc mne velmi štve, že vláda, zřejmě pod vlivem průmyslové lobby, odmítá zavřít průmyslovou výrobu, kde však pracuje 1,3 milionu lidí. Podle dat jsou přitom právě pracoviště místy, kde se lidé nejčastěji setkávají a nakažují. Bojím se tak, že budeme tři týdny zavření, avšak tato v porovnání symbolická opatření nic nezmůžou a čísla porostou dále. Ráda bych, kdyby se zaměstnanci průmyslu dokázali vzbouřit a jít do (generální) stávky – ale toto se asi nestane.
Právě zákaz chodit mimo svůj okres a stýkat se nás asi odsune dále do digitálna. Jsem z toho dost nešťastná, protože právě digitálno mi v posledních měsících způsobuje šílený stres. Stejně jako jindy v dobách, kdy to bylo hodně špatné, si nemůžu pomoci a neustále scrolluji zprávy, hledajíc zřejmě nějaké ujištění, že už to bude lepší. Jenže pozitivních zpráv je minimum a české sociální sítě jsou naopak prostoupeny frustrací a špatnými zprávami: kolik lidí umřelo, kdo zkrachoval, kdo strádá, jak se nechodí do karantény kvůli finančním ztrátám, jak se netrasuje a neočkuje, jak špatně vláda na tyto problémy reaguje. Jak napsala novinářka CNN, Česko je nyní malým ostrůvkem zkázy a smutku. Odevšad je slyšet únava, deprese a vztek.
Koronavirus na našem národě i ve světě nechá daleko výraznější šrámy, než bych si loni dokázala představit. Světlo na konci tunelu v podobě vakcín naštěstí existuje. Ale to je asi jediná pozitivní věc, co se v březnu 2021 ke koronaviru dá říct.