Nejlepší postřeh ke koronaviru za poslední měsíce je komentář Jana Konvalinky, že koronavirus je něco mezi banalitou a tragédií. Není natolik vážný, aby celou společnost vystrašil, ale je nebezpečnější než běžná chřipka, kterou jsme se naučili s klidem přecházet. Společnost z tohoto důvodu neví, jak se má zachovat. Někteří její členové se koronaviru bojí, izolují se, požadují plošná opatření a spílají ostatním, že prevenci před „smrtelnou chorobou“ neberou dostatečně vážně. Druhá strana se naopak více než covidu bojí jeho dopadů na ekonomiku, společnost či své duševní zdraví, plošná opatření vnímá jako zasahování do vlastní svobody a spílá lidem, kteří tuto „banalitu“ vyhánějí do absurdity.
Vedle objektivních faktorů (stáří, zdravotní stav) či zkušeností (setkali jsme se s covidem osobně?) hrají v našem postoji ke pandemii roli zejména informace, které si vybereme, odborníci, kterým se rozhodneme věřit, a také naši vrstevníci a okolí. Koronavirová pandemie „mezi banalitou a tragédií“ tak podporuje postmoderní zmatek globalizované digitální doby, kdy naše postoje zásadní měrou (skoro bych řekla převážně) ovlivňují naše okolí a identita.
Na svém příkladu tuto tvorbu postoje ke covidu vnímám naprosto jasně. Od počátku pandemie pro mne byl stěžejní postoj vrstevníků a také širší společenský diskurs o vhodnosti různého chování. Když v březnu všechno zavřeli, byla jsem upřímně rozzlobená na své sousedy, kteří si navzdory „všeobecně přijímanému vědomí o nebezpečném viru“ a platným zákazům dovolili uspořádat domácí večírek. V prvních týdnech mi bylo fyzicky nepříjemné dotýkat se zboží v obchodech, roušku bych si sundat nedovolila a nikoho jsem nevídala. Pak se ale začaly zákazy pomalu drolit a s nimi vzrůstat moje pochyby o jejich nutnosti. Najednou jsem věděla, že při běhání nebo jízdě na kole roušku mít nemusím a že byl asi nesmysl požadovat opak. Pak, že se můžu sejít s jednou kamarádkou a užívat si hezké jaro. Jak se jednotlivá pravidla odvalovala, začala jsem chodit normálně do práce, pak do kin a hospod, na zájmové aktivity a přestala jsem úplně nosit roušku (metrem totiž nejezdím). Během května se život v mých očích vrátil prakticky do normálu. Co víc, prožila jsem i relativní normální léto, navzdory přetrvávajícím omezením v cestování a vědomí, že jakýkoli kontakt s nakaženým mne může na dva týdny poslat domů.
Uvědomuji si, že mnoho lidí je v otázce koronaviru odpovědnější než já. Na moji (pro mnohé nedostatečnou) obranu chci jenom podotknout, že se pro mne koronavirus nikdy nedostal nad úroveň abstrakce. Píše se o něm neustále, ale osobní zkušenost s ním (naštěstí) zatím nemám. Zároveň si odvažuji tvrdit, že jako pro mladého extroverta žijícího ve městě byla mnohá omezující opatření možná více limitující, než pro některé jiné skupiny lidí. K tomu se samozřejmě dá namítnout, že čistě altruisticky bychom se měli obětovat pro dobro celku. K tomu bych však jako mnozí jiní zřejmě potřebovala lépe přesvědčit, že celé to omezování je potřeba a nedělá více škody než užitku. Z mé březnové zkušenosti by to vlastně nemělo být tak těžké: stačí, abych se přesvědčila, že i moje sociální skupina a lidi, kterým věřím, považuje omezování za nutné a jeho nedodržování za nezodpovědné.
Z jarní zkušenosti si také pamatuji, že jsem velmi špatně snášela zpřísňování pravidel a posunování normativity, ale po jejich zavedení jsem se s nimi celkem rychle smířila. Proto se bojím zpřísňování na podzim, kdy očekávám návrat subjektivního pocitu, že mne někdo snaží „zavřít do klece“. Kvůli očekávanému nárůstu viróz, které všechny budou vypadat jako covid, vláda od prvního září chystá návrat roušek všude uvnitř: v MHD, obchodech, úřadech, restauracích, kinech a klubech. Zřejmě to tak bude půl roku, až do jara. Kulturní scéna tak nadále zůstane paralyzovaná a do klubu tancovat asi jenom tak nepůjdeme. Na rozdíl od jara nebudeme moci před omezeními utéct do parku a přírody či nahradit MHD kolem. Zkrátka nás asi nečeká příliš příjemný podzim a zima.
Na rozdíl od jara však zároveň vnímám větší opozici k vládním opatřením. Naše identity, osobní zkušenosti, povaha i přečtené informace tvoří náš postoj k hrozbě, které nerozumíme. U mnohých lidí přitom zřejmě říkají, že jarní reakce na koronavirus byla přehnaná. Pokud máme opatření na podzim jako společnost přijmout za vlastní, vláda by nám měla dát jasná, důvěryhodná a smysluplná vysvětlení a vizi, kam to všechno povede. Potřebujeme ve většinové společnosti opět vytvořit konsenzus, že omezení jsou opravdu potřeba, jinak budou narůstat vztek, neposlušnost, snad i deprese. Obávám se však, že současná důvěra v autority vědecké i politické nestačí na sjednocení existující kakofonie různých postojů, což platí tím spíše, když česká vláda mění svá rozhodnutí rychle a dostatečně je nezdůvodňuje.
O tom, co se během koronaviru sluší a patří, se asi budeme v budoucnech měsících hodně hádat. Možná dokonce tak výbušně, jako o uprchlících, klimatické krizi či genderu. Jde zde konečně o naši identitu.