Reklama
 
Blog | Klára Votavová

Zápisky mileniálky z doby světové pandemie: Podzim a zima mi nahánějí strach

Je pátek 11. září 2020. Laboratoře včera v Česku zachytily téměř 1400 nových nakažených koronavirem. Je to rekordní číslo, ale v kontextu tohoto týdne nijak zvlášť překvapující: včera a předevčírem jich bylo 1160, v minulém týdnu kolem 700, nad 500 jsme se poprvé dostali už 21. srpna. Ta čísla jsou mnohem vyšší, než březnových a dubnových směšných 300, kterými tenkrát vláda odůvodnila zavření všech obchodů a škol a zákaz vycházení. Počet hospitalizovaných pacientů a lidí ve vážném stavu je sice pořád asi o třetinu ménší než tenkrát, i toto číslo však v posledním týdnu roste. Novinkou také je, že Česká republika na rozdíl od jara patří mezi země s nejvyšším růstem nakažených na počet obyvatel. Stáváme se takovou podzimní Itálií a jiné státy – včetně třeba Belgie nebo Německa – před námi zavírají hranice.

Mnozí lidé v mém okolí říkají, že se cítí jako v deja vu z poloviny března. Už zase se kvůli koronaviru ruší společenské akce a cesty do zahraničí a lidé se bojí odhadovat, co bude na konci měsíce (je úsměvné, jak jsem ještě v srpnu plánovala cestu do Španělska v září a do Berlína v říjnu). Od začátku září vláda opět zavedla plošná vládní opatření proti šíření nákazy, konkrétně povinné nošení roušek všude ve vnitřních budovách a v Praze také noční zavírání stravovacích zařízení (v praxi se to hlavně týká barů a klubů). Lidé se pomalu vrací z kanceláří na home office, o této možnosti se již hovoří i u nás na ministerstvu. Všechna opatření jsou však o poznání mírnější než na jaře – neplatí nouzový stav ani zákaz vycházení a sdružování, venku se roušky nenosí, vláda ujišťuje, že nechce zavírat obchody a podniky, s jistými omezeními fungují školy.

Tento mírnější přístup je však poněkud v kontrastu s vývojem samotné nákazy. Zatímco v minulých měsících řada lidí koronavirus vnímala jako abstraktní hrozbu (kterou jsme, jak jsem psala ještě v srpnovém blogu, často posuzovali na základě své povahy či sociální skupiny), nyní virus začíná nabývat konkrétní podoby. Moje máma je v karanténě, protože učila pozitivního žáka (ve škole to asi byla otázka času), přítel byl dvakrát na testu kvůli krátkému kontaktu s nakaženým, kolegyně doma čeká na výsledky, protože se cítí nemocná. O podobných případech teď slyším ze všech stran. Beru to vlastně jenom jako otázku času, než taky skončím v karanténě, na testech nebo nakažená.

Od března vůbec poprvé jsem začala koronavirus zase brát také jako zdravotní hrozbu pro svoje blízké, a nikoli jenom jako otravnou věc, která lidem komplikuje společenský život, či je v horším případě posílá do existenční tísně. Vyhlídky přitom nevypadají optimisticky. Na jaře jsem nadávala, že nám koronavirus ruší jindy krásné roční období, ale už tolik jsem si neuvědomovala, jak moc hezké počasí té depresi pomohlo. Když se nemohlo skoro nic, jezdila jsem do přírody a četla si v parku, nebezpečnou MHD nahradila kolem. Navíc na jaře existovala vyhlídka léta, kdy se virus utlumí. Teď v září ale vidím před sebou půl roku, kdy se všechno může akorát zhoršovat, kdy bude zima, tma, ošklivo, nebude se dát chodit ven a nákaza se zřejmě bude ještě více šířit. Do tohoto období vstupujeme v ČR s velmi špatnými čísly už během září. Existují samozřejmě spekulace o tom, že koronavirus je nakažlivější, ale méně nebezpečný, soudě podle poměru lidí nakažených a lidí v nemocnicích. Jak jsem ale nedávno četla v jednom velmi depresivním článku v Respektu, je možné, že si to prostě říkáme, protože si jako společnost nechceme připustit nepříjemnou realitu. Virus byl možná mírnější v létě, ale i jako běžná chřipka opět posílí na podzim. Pokud toto je pravda, vidím před námi pouze dvě možnosti: nekontrolované šíření a výrazný nárůst nakažených a mrtvých (že by až scénář jarní Itálie?), anebo nový lockdown se všemi jeho ekonomickými a společenskými důsledky.

Vláda mne zatím nepřestává udivovat svou nekompetentností a nedůvěryhodností. Zatímco na jaře se premiér chvástal, že jsme jedni z nejlepších v Evropě v růstu počtu nakažených a kritizoval Itálii už, když měla jenom 500 nových nakažených denně, nyní ublíženě reaguje na kohokoli, kdo se odváží situaci v ČR kritizovat. Například nedávno odbyl Světovou zdravotnickou organizaci jako nekompetentní a poukázal na to, že má ČR nízkou smrtnost – asi jediné číslo z celé plejády, které dosud nepůsobí jako propadák. Potvrdil tak dlouho známá fakta, že v první řadě jsou pro něj důležité PR a jeho ego. Vláda je o poznání opatrnější k zavádění plošných opatření, jenže různé instituce (například školy nebo kulturní organizace) musejí zavírat i tak, protože kvůli nakázaným karanténám nemohou fungovat. Veřejnost je přitom velmi negativně naladěná k rouškám i dalším plošným opatřením, která řada lidí (včetně některých autorit) stále považují za zbytečnou buzeraci. Je až vtipné vzpomínat na to, jak se Češi na jaře prezentovali jako hrdý národ rouškařů a jak jsme se báli vyjít bez roušky i do lesa, aby nás někdo neudal na policii. Skoro si říkám, jestli současný postoj k rouškám není právě důsledek toho, že to na jaře vláda s tou všeobecnou povinností přestřelila.

Ráda bych, kdyby se jako na jaře ukázalo, že koronavirová opatření ve skutečnosti byla přehnaná. Začínám se ale bát, že to tak nebude a že v následujících měsících konečně poznáme, čeho se celý svět tolik bojí a co řada jiných zemí už zažila. Podzim a zima mi nahánějí strach.

Reklama