Ač se to dnes tak zdá, Chorvatsko nebylo vždy premiantem mezi balkánskými zeměmi a v devadesátých letech nikdo nepokládal za samozřejmé, že to bude zrovna tato země, kdo do EU vstoupí jako první stát Západního Balkánu. Autoritářský prezident Franjo Tujdman bývá v lecčems přirovnáván k srbskému Miloševičovi, ovšem s tím podstatným rozdílem, že on nikdy nezačal útočnou válku. Za jeho vlády v devadesátých letech však v zemi panoval silný nacionalismus – přirozeně, neboť nově vzniklá země s válečnou zkušeností se musela vyhranit oproti ostatním státům – a problémy s korupcí, nepotismem, postavením menšin (především Srbů) nebo se spoluprací s jugoslávským tribunálem pro válečné zločiny zapříčinily, že EU odmítala s Chorvatskem vážněji vyjednávat o jeho přístupu k Unii až do doby, kdy byl autoritářský prezident v roce 2000 nahrazen liberálnějším a proevropštějším Ivicou Račanem.
Od té doby se potenciální členství v EU stalo jedním z hlavních cílů chorvatské politické elity a podobně jako v případě států střední a východní Evropy o deset let dříve se možnost členství v Unii stala velkou motivací pro chorvatské mainstreamové politiky k tomu, aby postkomunistickou a hlavně válkou zničenou zemi přizpůsobili standardům EU. Na rozdíl od států, které do Unie vstoupily v minulé dekádě, se však Chorvaté museli na své cestě do EU vyrovnat kromě jiného také s válečnou zkušeností a s tím spojenou nutností obnovy, rehabilitace obětí, návratu uprchlíků a spolupráce s mezinárodním trestním tribunálem.
Nacionalisté do Evropy?
Silný nacionalismus devadesátých let se zdá jen těžko slučitelným s ideou multikulturní tolerantní Evropy (byť pravá podstata a možnosti tohoto jsou přirozeně sporné), přesto paradoxně mnoho nacionalistů nakonec pro EU v loňském referendu volilo. Chorvatsko se díky tomu stalo zatím první, ale zřejmě ne poslední zemí, jejíž národovci tvrdí, že její vstup do EU může její suverenitu posílit.
Tento paradox vysvětleme následovně: Chorvatsko bylo poslední dvě dekády neustále pronásledováno podmiňováním. Jako země s nedávnou válečnou zkušeností se musela podrobovat ICTY a později při přístupových jednáních EU. Vstup do EU toto podmiňování ukončí a země se de facto vrátí do normality, nebude již jen součástí problematického Balkánu zotavujícího se z války, ale také členem vyspělé Evropy. Jeho suverenita a právo na vlastní vyspělý stát (ne vždy úplně zaručené) tak budou potvrzeny. Zároveň jedním ze zásadních prvků chorvatského nacionalismu je právě jejich příslušnost ke katolické Evropě, což Chorvatsko odlišuje od jeho ortodoxních či muslimských sousedů. Chorvatští nacionalisté se viděli jako bariéra Evropy a toto vnímání jejich vstup do EU, kam jejich balkánští sousedé zatím nedospěli, legitimizuje. Otázka však je, jak se tito lidé budou stavět k přístupu dalších balkánských států do EU.
I přesto, že s přispěním těchto argumentů hlasovali pro vstup do EU vedle liberálněji smýšlejících voličů i nacionalisté, jsou dnešní očekávání Chorvatů od EU velmi vlažné. V loňském referendu o přístupu k Unii nehlasovala ani polovina oprávněných voličů a dubnové chorvatské volby do europarlamentu zaznamenaly pouze dvacetiprocentní účast, což je druhé nejnižší číslo v historii těchto voleb vůbec. Podle profesora záhřebské univerzity Dejana Jovice toto potvrzuje, že Chorvaté v podstatě ani nevěří tomu, že by svůj vstup či nevstup do Unie mohli nějak sami ovlivnit, a také od něho nečekají žádné převratné změny. Ke všeobecnému skepticismu pak přispívá jistá eurofatigue, která kromě Chorvatska obchází i další země Západního Balkánu – tamní politici totiž EU často používali jako prázdnou frázi. Konečně k nejistotě přispívá i současná krize eura a potažmo celého společenství, kdy se nejen na Balkáně ozývají hlasy, zda by se Evropská unie neměla nejdříve konsolidovat a reformovat a až později případně přijímat nové členy, zvlášť když se jedná o natolik problematické adepty, jako jsou právě balkánské státy.
Balkán v EU: A co bude dál?
Evropská unie opakovaně potvrzuje své odhodlání přijmout mezi sebe země bývalé Jugoslávie a Albánii. Aktivně s nimi spolupracuje v rámci asociačních a stabilizačních dohod a postupně je připravuje k jednání o členství. Díky této motivaci se skutečně v těchto zemích mnohé posunulo k lepšímu, což můžeme demonstrovat na Srbsku, jehož současná proevropská vláda Tomislava Nikolice se jako první omluvila za masakr ve Srebrenici, udělala významné kroky v jednání s Prištinou a konečně v minulém roce vydala k ICTY válečné zločince Mladiče a Hadžiče, čímž si vysloužila oficiální status kandidátské země. Pozastavení jednání s Bělehradem i dalšími balkánskými zeměmi než se EU konsoliduje by tak zřejmě mělo na tyto země poměrně negativní dopad.
Pro EU je zájem o Balkán dán především snahou o stabilizaci tohoto regionu. Bohužel právě strategie posilování mladých, ale neukotvených demokracií má v historii EU už jeden nebezpečný precedens, kterým je bývalé Jugoslávii geograficky blízké Řecko. To vstoupilo do EU po poměrně krátké vyjednávací době a navzdory odmítavým doporučením Komise, následky čehož si nese dodnes. Pravda, afiliace zemí Západního Balkánu probíhá již od počátku nultých let, na druhou stranu se však právě na Balkáně musí řešit v Unii zatím nevídané problémy. Komisař pro rozšiřování, shodou okolností český Stefan Fule, tak ve svých textech apeluje na nutnost řádné ekonomické a politické připravenosti těchto států pro vstup. Otázka je však, zda se toto podaří, kdy se toto podaří a především, co těmto zemím přinese samotný vstup.
Právě to je otázka, jejíž řešení nám snad napoví budoucí osud Chorvatska v EU. Jak se tato země bude vyvíjet dál a jak ji EU bude dále napomáhat v transformaci, když odpadne hlavní motivace a cíl chorvatské zahraniční politiky a Chorvaté tak budou mít své jisté? A nepropadne Chorvatsko záhy do ještě větší skepse, když zjistí, že jako opozdilec zkrátka přišlo do spolku, který má sám tolik problémů, že ty jeho už nedokáže oproti původním očekáváním jakkoli řešit? Nezvedne se v Chorvatsku po vstupu do EU opět nesnášenlivý nacionalismus, jaký u dnes vidíme například v Řecku? Osud Chorvatska v EU předznamená osud i dalších států tohoto regionu v Unii. Bude proto fascinující jej sledovat.