„No vy! Inteligenti! Páni! To jsou jen samý hladký řečičky, jenomže vy si to můžete dovolit, protože vám se nic nemůže stát, o vás je vždycky zájem, vy si to vždycky umíte zařídit, vy jste nahoře, i když jste dole, zatímco obyčejnej člověk se tady plahočí a má z toho prd a nikde se nedovolá a každej se na něho vysere a každej s ním zamete a každej si na něho houkne a život žádnej nemá a nakonec ještě o něm páni řeknou, že nemá principy! Teplej flek ve skladu, to bys ode mě vzal – ale vzít si i kousek toho svinstva, v kterým se musím denně brodit, to už se ti nechce!“
Za oněch čtyřicet let se Česko proměnilo v mnohém, nicméně boj sládků a inteligentů pokračuje i nadále. Zdá se dokonce, že vlivem ekonomické krize a čím dál většího zaostávání venkova oproti velkým městům, se tyto vzájemné antipatie a neporozumění spíše dále prohlubují.
Prezidentské volby posloužily jako poměrně přesný indikátor tohoto fenoménu. Ve druhém kole nešlo primárně tolik o fakta, jako o přihlášení se k té či oné skupině, k inteligentům či sládkům. Mezi vysokoškolsky vzdělaným lidem aby se člověk bál přiznat, že volil Miloše Zemana, na venkově by člověk pohledal příznivce knížete. Bohužel přezíravé chování a nepochopení některých voličů Karla vedly k těsnějšímu semknutí obyčejných lidí, kteří chtěli zhýčkané intelektuály i s jejich morálními principy poslat do háje. Zeman svým bodrým vystupováním kápl do noty těm, kteří mají dost moralizování ze strany elit, jež projevují jen minimální pochopení pro složitou ekonomickou situaci, do které lidi z venkova uvrhla Schwarzenbergova vláda.
Slovo intelektuál jako nadávka se objevuje v různých internetových diskusích i dnes, příkladem budiž reakce na zmiňovaný film Babovřesky. Kritici i filmoví fajnšmekři pobouřeně mluví o kýčovitém a prvoplánově vulgárním braku, nicméně lid film evidentně baví a vtipy o faráři Šoustalovi rozesmívají plná kina. Hrůzné recenze lidu nevadí, neboť ty opět píšou intelektuálové, namyšlení lidé z jiného světa. „Obyčejní lidé si chtějí užít legraci,“ zní v pochvalných komentářích na ČSFD.
Zdá se tedy, že prvoplánová vulgarita se stává fenoménem obyčejnými Čechy nejen tolerovaným, ale i vyhledávaným. Vymezování vůči intelektuálům totiž s sebou do velké míry nese i vymezování proti všem hodnotám, které zastávají – tedy ke vzdělanosti, slušnému vystupování, kritickému myšlení, nadhledu, toleranci či jisté myšlenkové náročnosti. Tábor takzvaných elit, který se na lid kouká skrz prsty, tedy nepřímo způsobuje to, že obyčejní lidé zavrhují tyto atributy kulturní společnosti a staví se k nim do opozice přesně v duchu myšlenky „pražský kravaťáci, co v životě nedrželi v ruce lopatu a hrajou si na děsně důležitý, mi tak maj co povídat, čemu se mám smát a jak mám mluvit.“
Boj proti populismu a úpadku kulturnosti lze tudíž těžko vyhrát ostentativním odsuzováním všeho, co se lidu líbí, a dělením lidí na chytré a pitomce podle toho, koho volili v posledních volbách. Toleranci a porozumění od obyčejných občanů, naštvaných svou ekonomickou situací, nejistých v moderním světě, teď nemůžeme čekat. Krok k urovnání vztahů, minimálně tím, že se lidu nebude smát do očí, tak musí podniknout druhá strana. Sociální cítění a tolerance totiž dnes chybí i části těch, kteří se rádi zvou elitami.