Smlouva o EU definuje, že o členství v Unii může požádat jakýkoli evropský stát splňující určité podmínky. Otázku toho, kam se Unie může dál rozšiřovat, tak musíme spojit s otázkou východní hranice Evropy. Západní, severní i jižní hranice určují oceány a moře, východní hranici na Urale a Volze však na mapě hledáme mnohem obtížněji a i samotné určení, zda hraniční státy do Evropy spadají či nikoli, bývá sporné. Kromě toho i kultury Ruska či Turecka měla na budování evropské identity daleko větší vliv než kultury zámořské.
Ural, Volha nebo Dněpr?
Hranice Evropy založené především na kulturním a historickém základě se v minulosti snažila definovat řada autorů. Například Samuel Huntington spojuje ideální hranice Evropské unie i NATO s hranicemi takzvané západní civilizace, které definuje západní větev křesťanství. Tato historicky daná hranice odděluje Finsko a Pobaltí od Ruska, seká Bělorusko a Ukrajinu (odtud obrovské volební rozdíly mezi západní a východní částí země), seká Rumunsko a odděluje Chorvatsko a Slovinsko od zbytku Balkánu. Země uvnitř těchto hranic, a to včetně těch s komunistickou minulostí, do EU a NATO patří, ostatní nikoli. V dějinách si totiž neprošly zkušenostmi zásadními pro budování západoevropské identity (katolictví, reformace, protireformace, osvícenství a revoluce, budování demokracie) a ani dnes nejsou schopny se v plně demokratický systém respektující lidská práva rozvinout.
Toto rozdělení samozřejmě není dokonalé a jediné, Evropu můžeme rozdělit podle mnoho dalších čar, jako je protestantství či katolicismus, příslušnost k jazykové rodině, vzdálenost od ústředních států kontinentu (Německo, Francie) nebo historická zkušenost s komunismem. Ani středovýchodní Evropu, region, ve kterém se nachází i Česká republika, ostatně nemůžeme definitivně zařadit mezi západní státy. Už historická zkušenost náš region zkrátka definuje jako ekonomicky slabší než západoevropské státy, jako geopoliticky rozkolísanou oblast, která sice není Východem, ani Západ ji však mezi sebe zcela nepřijímá. Toto můžeme demonstrovat na naší historii, současné politické situaci i jisté nedůvěře v Západ, který nás přehlíží.
Ortodoxní černá ovce
Problém Huntingtonova rozdělení spočívá také v tom, že už od doby studené války nebyly hranice pravoslavného a západního křesťanství respektovány. Geopolitické důvody například vedly k předčasnému přijetí pravoslavného Řecka do EU. Tato země je od počátku černou ovcí rodiny, a to svou ekonomickou kondicí i rozdílnou zahraniční politikou ve vztahu k příbuzným pravoslavným státům. Tyto problémy jsou samozřejmě způsobeny mnohými faktory, přesto se můžeme ptát, zda je náhoda, že nejproblematičtější člen současné Unie dlouho byl zároveň jediným zástupcem pravoslaví v tomto společenství.
Po pádu železné opony vstoupily do EU další pravoslavné země (Bulharsko, Rumunsko) a další ortodoxní či dokonce muslimské státy (Srbsko, Černá Hora, potenciálně Bosna a Hercegovina, Albánie či Turecko) o vstup usilují. Otázka tedy zní: jsou tyto země už kvůli své historické tradici pro EU podobně jako problematické Řecko rizikem? Má se jim povolit vstup?
Dle mého názoru ano, ale pouze některým z nich. Respektive, vstup by se měl povolit pouze státům ekonomicky i politicky méně významným, aby se mocenské centrum ze západní Evropy nevychýlilo do země s úplně jinou historickou a kulturní tradicí. Proto kvituji vstup Rumunska i Bulharska i států Západního Balkánu. Přestože to EU může přinést komplikace, rozšíří tak svoji geopolitickou moc a uvedené regiony může konsolidovat.
Jen napůl evropské velmoci
Rusko i Turecko však dle mého mínění nemají v Unii místo, právě protože by potom hrozil přenos centra moci do těchto zemí, které ovšem jsou evropské pouze částečně.
Ruská identita má skutečně s evropskou mnohé společného, ovšem zároveň má svoje větší světové zájmy a rovněž i jinou kulturní tradici. Když v devadesátých letech ruské politické elity koketovaly s pozápadněním Ruska například tím, že by země mohla vstoupit do NATO, vyčítali jim slavjanofilové, že tímto ohrožují vlastní mocenské zájmy a unikátní světové postavení. Nové ruské elity v čele s Vladimirem Putinem od takových ambic upustily a začaly se proti Západu opětovaně vymezovat, čímž moc Ruska opět vzrostla. Evropa a Rusko tak obnovily svůj problematický vztah, kdy tato velmoc zejména východní Evropu mocensky ohrožuje, zároveň však spolu obě kultury v jakémsi studeném míru nakonec jako vždy vycházejí, což se zdá být historickým údělem evropsko-ruského vztahu.
Turci se snaží do Evropy začlenit již od dob Otce Turků Mustafy Kemala Ataturka. Ten dřívější Osmanskou říši sekularizoval, i jeho nástupci se snažili Turecko pozápadnit, což potvrdil vstup Turecka do NATO v roce 1952. Navzdory dlouhodobé snaze vstoupit do EU se však Turecko k EU zatím nepřičlenilo a konec jeho snažení je v nedohlednu. Hlavním důvodem nebude jeho ekonomická situace a ani stále rozdělený Kypr (který ostatně u Řecka tolik nevadil). Důvodem nevstupu je zkrátka to, že se jedná o mocnou muslimskou zemi, které se elity západoevropských mocností obávají. Vezmeme-li přitom v potaz, že Turecko má více obyvatel než Francie a větší armádu než jakýkoli evropský stát, nezdají se tyto obavy z přesunutí centra moci kamsi daleko na jihovýchod úplně neoprávněné.
Evropa musí s hraničními velmocemi udržovat co možná nejkorektnější vztahy podpořené klidně i zónami volného obchodu, politickou integraci jim však těžko může nabídnout, leda by se ovšem EU přetransformovala z evropského spolku na jakýsi volnější euroasijský. Definujícím aspektem Evropy a Evropské unie je totiž i nadále kultura západního křesťanství a nejmocnější státy evropského společenství by právě na něm měly být založené.