Reklama
 
Blog | Klára Votavová

Zápisky mileniálky z doby světové pandemie: Na dobrou zprávu čekám jak na jackpot

Kritici sociálních sítí často poukazují na podobnost news feedů s herními automaty. V obou případech na svém zařízení roztočíte drobným pohybem (známým někdy jako scrollování) kolo štěstí a čekáte, zda vám herní automat ukáže tři pomeranče a nebo třeba zajímavou zprávu. Nikdy přitom nevíte, co vám zařízení ukáže, protože po každém roztočení kola se zobrazí jiné obrázky a jiné zprávy, zcela unikátní pro každého hráče. V tom je to pro lidi tak přitažlivé.

Kolo štěstí sociálních sítí roztáčím s velkou frekvencí už řadu let, přičemž někdy se mi daří tuto závislost redukovat více a někdy méně. Během řádění koronavirové pandemie se mi to bohužel daří dost minimálně. Budím se ráno, kontroluji okamžitě na zpravodajských serverech nové číslo nakažených a nejnovější zprávy o vývoji pandemie. Přes den si aspoň dvakrát za hodinu zascrolluji Facebook, jestli mi z něho nevypadne něco nového. To samé večer, kdy se občas stává, že se třeba s přítelem díváme na Netflix a já cítím neodbytnou potřebu přečíst si tu zprávu či status, kterou jsem na své zdi koutkem oka zahlédla. Občas se také zavírám s telefonem na záchodě, protože přítel nerad vidí, když si moc čtu zprávy o koronaviru. Prý mně to stresuje. Má asi pravdu. Večer teď často nemůžu usnout.

Z analýzy svého chování docházím k závěru, že zprávy o koronaviru čtu tolik proto, že čekám na každou zprávu, která mně uklidní.  Ve které nějaká smysluplná autorita (ne zubaři!) či jednoduchý graf naznačí, že už se pandemie láme, že se nakazilo méně lidí než předchozí den, nebo že se exponenciála aspoň trochu zpomalila, že opatření zabírají, že už tu skoro máme vakcínu. Bohužel v současné situaci takové zprávy skoro neexistují a já místo toto po roztočení newsfeedu nacházím zprávy o tom, jak počet nakažených stoupl z 8 tisíc denně minulý týden na současných 15, jak denně na covid umírá skoro stovka lidí a že naše republika má nejvíce nakažených i zemřelých na hlavu na světě. Nezřídka také narazím na něco tak depresivního, jako byl rozhovor v DVTV s profesorem Jaroslavem Flégrem, podle kterého současná opatření nezabrání tomu, aby za měsíc umíral tisíc lidí denně a v prosinci dva (doufám, že si to tu za dva měsíce přečtu a shledám, že to není pravda). Na dobré zprávy tedy zatím čekám marně, asi jako na jackpot, který nepřichází.

Na jaře existovala sounáležitost a nasazení. Češi šili roušky, posílali energiťáky do nemocnic a vozili babičkám nákupy. Sociální sítě byly plné příspěvků o tom, jak je pandemie příležitostí se zastavit, radovat se z maličkostí, vypracovat si super postavu, naučit se vařit nebo programovat. I já sama jsem v jarních zápiscích mileniálky často o takových věcech psala (je fakt, že v některé optimističtější dny se mi takový příspěvek podaří napsat i teď na podzim). Dnes však z většiny příspěvků prýští deprese, strach, únava z pandemie a pesimismus.

Postupně si uvědomuji, jak psychicky špatně na tom dnes Češi (nebo jejich většina) musí být. Všichni máme lidi, o které se musíme bát. Všichni před sebou máme perspektivu, že to bude do jara jenom horší. Všichni jsme přišli o spoustu věcí, které nám normálně dělají radost. Mně už toto stačí k velké duševní nepohodě, a to přestože se nijak zvlášť nebojím vlastního onemocnění, nehrozí mi finanční tíseň a nemusím se ani starat o děti nebo nemohoucí členy rodiny. Pokud se takto vystresovaně dnes cítí i člověk jako já, jaké to je asi pro lidi v horším postavení? Občas se koukám na lidi kolem sebe a přemýšlím, jaké špatné scénáře v hlavě mají oni. A částečně také chápu, proč se někteří snaží situaci mermomocí popřít.

Na závěr krátký popis současné situace pro budoucí čtenáře: Ode dneška, tedy 22. října, jsme v podobném lockdownu, jaký jsme zde měli na jaře. Pracuji už téměř výhradně z domova, je zavřená většina obchodů a platí zákaz vycházení s podobnými výjimkami jako na jaře (tj. dovoluje např. cesty za rodinou nebo procházky v parku). Roušky se musí nosit i venku v obcích, pokud od ostatních lidí nedokážeme udržet dvoumetrový odstup. Na rozdíl od jara jsou ale čísla asi 50x horší. A na rozdíl od jara nemůžeme doufat, že to za nás brzy vyřeší teplé počasí.

Reklama