Je neděle 11. října, přesně měsíc od předchozího blogu. Počet lidí aktuálně nemocných koronavirem od té doby vyrostl z 10 na 50 tisíc, byť ve skutečnosti jich bude asi násobně víc, protože se v ČR dostatečně netestuje. Více než dvounásobně za posledních 30 dní přibylo také úmrtí (ze 460 na současný necelý tisíc), běžně nyní na korovavirus umírá kolem 35 lidí denně (v českém kontextu je to asi desetina všech lidí, co denně umírá). Skoro desetinásobně se také zvedl počet lidí v nemocnicích. V nárůstu nakažených na počet obyvatel je Česko mezi nejhoršími na světě. Situace ještě nedospěla do jarních scénářů z Itálie či New Yorku se stovkami mrtvých, plnými márnicemi a lékaři vybírajícími si, koho zachránit. Postupně ale přicházejí informace naznačující, že přehlcení zdravotnictví se už blíží. Zřejmě bude ještě o hodně hůř, než začne být zase líp.
Moje pocity poslední týdny se dají shrnout jako směs strachu a nevěřícného kroucení hlavou, ale také jakéhosi smíření a vděku za každé dobré ráno. Strach vychází nepřekvapivě z obav o moje okolí, zejména o starší členy své rodiny. Připomínám si, že těch 35 úmrtí denně není jenom nějaká statistika, ale je to 35 lidí s nějakými aspiracemi, osudy a rodinou. Také si připomínám, že není vůbec žádný důvod, aby jedna z těch tragédií v blízké budoucnosti nepostihla také moje nejbližší. Už delší dobu si přitom říkám, že moje naprostá nezkušenost se smrtí je vlastně dost děsivá, protože vůbec nevím, jak se s ní dokážu vyrovnat, když přijde. I kvůli tomu občas přemýšlím, že se zkusím vrátit ke svým kořenům v Českobratrské církvi, byť obecně mám spoustu problémů s organizovaným náboženstvím. Možná by mi to mohlo pomoci přijmout, že nemáme jako lidi úplně všechno pod kontrolou a že i smrt je přirozená. Ale možná tomu ještě přikročím, až když to bude ještě horší.
Ke strachu ze smrti se navíc přirozeně přidává také strach o naši společnost, strach z nárůstu chudoby, psychologických problémů, sociálních svárů a nárůstu extremismu.
Nevěřícné kroucení hlavou prokládané občasným zoufalým smíchem si vysluhuje hlavně naše vláda. Už několikátý týden jsme se spoluobčany hráči podivné tipovací hry o tom, jaká opatření vláda za pár dnů vyhlásí. Ta vypadá tak, že premiér nebo ministr zdravotnictví (hezouna zpěváka ve funkci nahradil plukovník) oznámí, že za pár dní vyhlásí další zpřísnění. V té chvíli však neřeknou jaké, což vyvolá vlnu mediálních spekulací: Bude to zavření škol? Roušky venku? Nebo rovnou zákaz vycházení? Vláda potom většinou ještě dříve, než plánovala, opatření vyhlásí, přičemž některá zpravidla začnou platit hned a jiné za pár dnů. Vláda se zároveň při vyhlašování omezení dušuje, že opatření se budou týkat „volnočasových aktivit“ a nikoli „ekonomiky“, jako by snad hraní divadla, předcvičování jógy nebo provozování restaurace nebyla žádná ekonomická aktivita. V neposlední řadě nejsou opatření dobře vysvětlována, chybí nám k nim otevřená data i strategie toho, čeho bychom vlastně chtěli docílit. Ze strany vlády tak vidíme nepřipravenost, zmatek a alibismus, ze strany občanů pak nedůvěru a zmar.
Právě ten nedostatek důvěry, kterou vláda od jara úplně promrhala, je vedle selhání vlády zřejmě dalším původcem současného stavu. Když média na Facebooku zveřejní příspěvek o počtu nově nakažených či mrtvých, nejčastější reakce je stále většinou vysmátý smajlík. A tak zatímco nemocnicím už teče do bot, preventivní opatření (omezení kontaktů, roušky, rozestupy…) v ČR stále dodržuje méně lidí než na daleko mírnějším jaře. Možná ta pravidla všichni začneme dodržovat, až nám každému někdo onemocní nebo umře. To možná koronavirus začne být pro všechny dostatečně konkrétní hrozbou.
Sama na sobě zatím sleduji i jakýsi pocit smíření, či spíše přizpůsobení se situaci. Včera jsem si říkaly s kamarádkou, že nás při sledování filmů začíná udivovat, jak se tam lidi bez obav srocují natěsno a ve velkém počtu. Přemítaly jsme, jestli nám takové chování bude zase někdy připadat normální. Sama už nyní poměrně spontánně volím osamocenější a bezpečnější prostředí, třeba procházku místo MHD (kolik já toho letos nachodila/našlapala po Praze!), venkovní prostor místo hospody. Například ve frontách cítím určitý diskomfort, hlavně, když lidé nedodržují rozestupy. Nejsem rozhodně svatá a s lidmi se setkávám, snažím se však vždycky sejít jenom ve dvou, nebo venku. I z důvodu této mé částečné adaptace mi vlastně ta přicházející opatření nepřijdou tak šokující jako na jaře. Myslím, že ideální by bylo, kdyby nějakou přirozenou opatrnost získalo přirozeně co nejvíc lidí. Bohužel ale vidím, že pro každého z nás jsou normy chování trochu jiné a že se na nich jako společnost vůbec neumíme domluvit.
Poslední emoce, kterou v posledních dnech často cítím, je taková klišoidní radost z maličkostí. Například, když jsem si ve čtvrtek byla zaběhat, oceňovala jsem naplno čerstvý vzduch a krásy podzimní Stromovky. Zároveň jsem byla vděčná za to, že jsem silná a že můžu běhat. I když podzim a zima vypadají velmi temně, snažím se nezapomínat, že ani ty nadcházející měsíce nebudou všechny plné deště, zimy a smrti. Někdy možná i vysvitne sluníčko.
PS: Nejvíce se teď bojím toho, že nebudeme moci chodit ven. A hned potom toho, že budeme muset i venku nosit roušky. Venek je moje svoboda. Ale také vím, že jsem privilegovaná a že se lidem dějí i horší věci.
PPS: Moje naivní naděje je, že vakcína bude již na jaře a že to vyřeší naše problémy (aspoň ty zdravotní). Bude to ale tak?